Ivo Feierabend ... Otto Kufa ... MUDr. Jiří Jedlička

Předmluvy, věnování

Věnování knize 

S hlubokou pokorou se skláním před ženami a matkami politických vězňů, které komunistický režim zasáhl mnohdy ještě víc než nás, odsouzené v politických procesech.

Po roce 1989 jsme my, političtí vězni, nechtěli pomstu, ale spravedlivé potrestání komunistických zločinců. Kdo dal polistopadové politické reprezentaci právo nechat komunisty a KSČ bez potrestání, jako by se nic nestalo? Pozapomenout na persekuované, mučené, ubité, zavražděné na šibenici? Samozřejmě vím, že jednotlivci se o spravedlnost snažili.

Můj vzkaz dnešku: Člověk se má snažit žít správně, také něco smysluplného vytvořit. Přese všechno, co jsem prožil, vím, že život stojí za to prožít. Přeji této knize věnované rodinám politických vězňů i vězňům samotným poklidnou cestu do srdcí lidí. Stojím za ní svou jedenáctiletou muklovskou minulostí a bylo mi ctí přispět do ní svými vzpomínkami a postoji.

Otto Kufa, Kutná Hora, vězněn 1949 - 1960


Předmluva Ivo Karla Feierabenda

Dílo Lubomíra Vejražky je důležitým a důrazným příspěvkem v "boji o minulost". V českém politickém myšlení je zneklidňující nesouměrnost v posuzování totalitarismu nacistického a toho komunistického. Kupříkladu při zkoumání veřejného mínění ve studii Martiny Klicperové-Bakerové a Jaroslava Košťála k dvacátému výročí Sametové revoluce skoro celá třetina dotázaných vyslovila nostalgii pro komunistický ancien regime (starý pořádek), třetina se postavila silně proti a třetině to bylo jedno. Po nacismu nikdo nevzdychá, ten je nenáviděn a pryč snad navždy, ale s komunismem to je jinak, což znepokojuje. Vždyť komunismus ve světovém měřítku přinesl větší a rozsáhlejší zlo. Josef Joffe se o tom správně vyjádřil: "Rozvažte si to hrozné číslo, války [dvacátého století] zabily 30 milionů, ale to číslo bledne v porovnání se 170 miliony zmasakrovaných zvláště státy Sovětů, Němců a Číňanů." A ti mega-vrazi byli Stalin, Mao a až potom Hitler, v tom pořadí ten nejslabší mega-vrah.

Ve světle těchto hrůzných čísel a špatných úsudků o komunistické totalitě kniha "Nezhojené rány národa" coby svědectví přijde velmi vhod jako pádná korektura. Autorovo líčení si nic nezadá s vášní Emila Zolly v "J'accuse"(Žaluji). Jde o neúmornou žalobu pachatelů zla v té nejhorší době stalinského teroru, zla namířeného proti politickým vězňům, také proti nevinným obětem předurčeným zlovolnou ideologií či vůbec obětem libovolně určeným. Proti všem, kteří nesli jméno MUKL (zkratka: Muž Určený K Likvidaci; to byl ekvivalent německého RU, Ruckehr Unerwunscht, návrat nežádoucí).

Obsah celé knihy by se dal přirovnat k onomu slavnému obrazu "Výkřik" od Edwarda Muncha. Jde o výkřik hrůzy, strachu, hněvu, bezmocnosti a zrovna tak o výkřik protestu proti tomu všemu utrpení; proti té nesmyslné, nepochopitelné nespravedlnosti - což vlastně je základ všeho teroru - ničení nesčetných nevinných životů pro nic a za nic, a navíc proti tomu, co Hannah Arendtová nazvala "banalita zla", která uchvátila celou společnost.

A to vše a ještě víc je rozvíjeno v narativních obrazech lidských myšlenek a sentimentu vězňů, v líčení jejich lidských vztahů jeden k druhému a ke svým bližním, i k těm mučitelům policistům a žalářníkům. Vše je rozvíjeno v údělu nových tragických cest muklů v tak moc extrémních podmínkách. Jde o dokonalé vylíčení prožívání hrůz všech lidí přítomných ve chvíli zatčení, vystižení výslechů, křivých obvinění a rozsudků, podmínek uvěznění a pracovních táborů. K osudům muklů pak patří zachycení tíhy bolesti, břemena smutku a neštěstí jejich rodin - matek, otců, dětí a přátel. Ti všichni neměli na výběr, museli se naučit žít se zlobou doby, ale přece mnozí z nich si zachovali v různých mezích svou lidskost a důstojnost. Mezi nimi jsou také hrdinové, morální atleti, spasitelé své vlastní cti, a tedy i cti národní. Strýc, ta základní osobnost vyprávění, je toho příkladem. Autorovi nejde o politologickou analýzu nelidského systému, ale o pochopení lidského ducha a citu, myšlení a reflexí v zajetí, jde mu o proniknutí do života duší v otroctví, a to jak otroků, tak otrokářů. To vše vám autor vypravuje na rozhraní dobového a zcela přesvědčivého dokumentu a subtilní beletrie, a tím se představuje čtenáři v nezvyklém a zvláštním sdělovacím médiu. A mocný je i jeho emocionální výkřik empatie a porozumění, který je promítán nepoddajně od první až do poslední stránky oněch mnoha příběhů mužů a žen v nemožně těžkých životních podmínkách.

Proč je kniha důležitá k přečtení, i když je často drásavě provokativní a pro někoho nepříjemná, tísnivá? A proč si ta kniha zaslouží nejvyššího doporučení? Protože je to výkřik k probuzení a k boji o pravdivou minulost, o které se kvůli pohodlí či ze studu či z vinny raději moc nemluví a na kterou by hodně lidí nejraději zapomnělo. Ale to je chyba a možná i další zločin na charakteru národa. Arcibiskup de Berranger to řekl s velkou výmluvností, když se omlouval za úpadek paměti francouzské církve těm, kdo přežili holokaust a dosud žijí: "Svědomí se vytváří pamětí a žádná společnost nemůže žít sama se sebou v pořádku a v pokoji na základě falešné či potlačené minulosti, zrovna stejně jako žádný jedinec nemůže tak žít."

Ivo Karel Feierabend
emeritní profesor
San Diego State University
Kalifornie


Předmluva Jiřího Jedličky

Pro nás, kteří jsme prožili většinu života v totalitě KSČ, je tato kniha anatomií nesvobody a duše znásilněné nemocnou ideologií moci, ideologií zamaskovanou hesly o pracujícím člověku a jeho světlém zítřku v komunismu, v němž bude mít každý vše, co potřebuje ke svému životu.

Co přinesla naší zemi, žijící v první republice ve svobodné demokracii, zločinná ideologie třídní nenávisti, kam až došly metody úporného násilí a strachu, je v knize dokonale, s pečlivostí vlastní autorovi, jednoznačně dokumentováno. Účelem širokého tlaku režimu bylo znemožnit odpor, který by společnost myšlenkově sjednotil. Národ postupně onemocněl neschopností zdravým úsudkem nalézat pravdu i vzdor a nepřipustit infiltraci vlastního mozku touto nebezpečnou stádní ideologií. Generacím, které dobu po únoru 1948 nezažily, měla by být kniha předkládána jako "učebnice", kam až může zajít společností nekontrolovaná moc a jak se dá zdeformovat pojem svobody lidské bytosti, jak se vytváří prostředí strachu. Kniha se tak stává jasným mementem pro žijící.

Ti, kteří byli záměrně režimem likvidováni, nesli přes velké utrpení břemeno násilí obvykle hrdinně. Pokud přežili, uchovali ve svém nitru čest, vztah k pravdě a hodnotám vytvářejícím lidskou kulturu. Pojem "likvidace" zahrnuje nejen vězně, ale i jejich rodiny, rozkulačené zemědělce a další. U mnohých zůstala v nitru hořkost a nemožnost odpustit násilí. Takový stav člověka do smrti deformuje. Ovlivňuje celé rody, narušuje rovnováhu lidského života.

Největším zločinem komunistické totalitní ideologie, zvrácené moci, je pokřivení lidské duše a následně i celé společnosti. Mnozí podlehli, ztratili soudnost laciným nasycením bazálních potřeb. Tak si režim totality zajišťoval nepřímou podporu národa. Hesla, falešná upřímnost, nereálné sliby. Nad vším bdělo ostražité oko soudruhů, StB a jejich spolupracovníků. Čím déle vliv totality trvá, tím více se vleče chronické onemocnění společnosti, které není vyléčeno pouhým nabytím lidské svobody. Lékem je výměna celých generací a trvá desítky let. Dnes, po více jak dvaceti letech po pádu tohoto režimu, stále pociťujeme vliv předchozí omezující výchovy a morální deformace, které, ač si to neuvědomujeme anebo popíráme, se staly součástí myšlení a způsobů reakce lidí. Výsledkem je ztráta sebevědomí, nedostatek vnímání demokracie jako především obrovské vlastní odpovědnosti za sebe, a tím i za celou společnost. Korupce, krádeže, indukce agresivity, bezohlednosti a nekorektnosti jsou negativní dary odeznívající totality, popírající pravdu v hierarchii hodnot života. Byla to dlouhá léta postrádající demokratickou výchovu dětí v rodinách i školách. Člověk, který nikdy nežil v komunistickém režimu, si velmi těžko představuje realitu zrůdnosti výchovy touto ideologií.

Po pádu komunistické moci v Evropě, v roce 1989, v nadšení při všeobecném uvolnění, národ rychle zapomínal. Soudruzi zahodili červené legitimace KSČ a vykročili nikoliv kupředu levá, ale pravou nohou vstříc ke svým finančním cílům. Bohužel se stejnými kvalitami, kterými nasákli v době své totalitní moci. Původní diktatura proletariátu a třídní boj se změnily v jejich pojetí v bezohledný hon za penězi za každou cenu. Jaké sametové odpuštění? Přiznejme si to poctivě sami k sobě bez výmluv. Pokusme se odčinit naši pasivitu výchovou nové generace k pravdě a cti jako k základu kvalitní společnosti. Dejme tuto knihu mladým lidem do škol. V hodinách historie a společenských věd ji citujme, čtěme v ní a diskutujme o svobodě. Je potřeba otevřít svoji mysl této knize. Nasát onu nepochopitelnou atmosféru nesvobody, strachu a ztráty radosti ze života.

Spravedlnost je v principu objevení pravdy, což jest jinak řečeno objevení správné cesty. Konečně to je to, co lidstvo stále hledá a obtížně nalézá, protože opouští víru v sebe sama.

Pokud bych měl formulovat nějaké preventivní memento, vyplývající z této závažné knihy, pak si dovolím říci:

"Člověče, uchovej v sobě schopnost ochraňovat svobodu života, jenž se po tisíciletí své existence naučil rozpoznávat násilí, které uhasíná lásku mezi lidmi. Podporuj život, který potřebuje pravdu jako živou vodu, bez níž zůstává člověk omezeným, poníženým tvorem. Nejde to bez rozpoznávání stinných projevů lidského konání již na počátku jejich působení!"

MUDr. Jiří Jedličkanositel titulu Rytíř českého lékařského stavu, 

potomek rodu, který založil pražský Jedličkův ústav

© 2018 Worlds Collide. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky
Boj o minulost, represe KSČ