Úvod knihy

Úvod

Kniha "Nezhojené rány národa" se věnuje dosti opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let, také vězňům samotným. Vznikla díky pamětníkům ochotným otevřít svá srdce a zavzpomínat na velmi bolestná údobí života, i na propady a selhání, o kterých se obvykle nehovoří. Záměrem je vtáhnout čtenáře do centra dění, aby pochopil těžkou, až drtivou atmosféru, do které komunistický režim uvrhl spoustu občanů této země; poznamenat čtenáře, aby navždy věděl, co přinesl únor 1948 do Čech, na Moravu a Slovensko.

                            Návazná kniha - Jizvy zůstávají ... https://jizvy-zustavaji-dedictvi-zla.webnode.cz

Co kniha zobrazuje...

Kniha se snaží osvětlit násilí a útlak, které KSČ vytvořila k navození paralyzujícího strachu, ke zničení svobodné lidské vůle a ovládnutí lidské duše, což jsou základní podmínky pro neomezenou vládu.

Kniha zobrazuje vnější život rodin a dopad totality na ně. Nevyhýbá se vnitřním dramatům žen při zatčení manžela, při soudu a návštěvách. Vystihuje trvalý psychický tlak na ženy během věznění partnera, těžká rozhodování, zda se rozvést, a tak se zbavit týrání a pronásledování od komunistů. Extrémní ústrky rodin zůstaly z větší části stranou při ztvárnění padesátých let publicistikou, literaturou, historiky i samotnými vězni. Někteří vězni pocítili dluh vůči svým manželkám a rodinám za to, že po svém propuštění viděli spíše svou pohromu než jejich tragédii, a pokud zaznamenali své osudy, příběhy nejbližších tam nepromítli.

Kniha líčí obtížnou cestu rodin k vězňům po propuštění a obráceně, cestu vězňů na svobodě ke svým nejbližším. Vězni opouštějící brány lágrů a věznic např. nevěděli, že žena žije s někým jiným, nebo tušili, ale dělali si naděje. I pevná manželství se rozpadala - vracel se jiný muž k jiné ženě. Kniha zachycuje i dopad věznění otce či matky do vnitřního a vnějšího světa dětí. V zhuštěné podobě se zde objevuje též realita života padesátých let, atmosféra doby, zločinnost a metody StB.

Kniha popisuje zatčení, výslechy, život v tzv. nápravně pracovních táborech, tj. v lágrech, také problematiku útěků apod. Podchycuje vnitřní prožitky vězňů a jejich deprese, nevynechává však ani chvilky radosti a přesvědčení, že vše dobře dopadne. Nechybí ukázky "soubojů" s bachaři. Stranou nezůstávají následky lágru na duši, neurózy a strachy, dozor StB nad propuštěnými.

Kniha se nevěnuje pouze vnitřnímu a vnějšímu světu vězňů a jejich rodin. V nadčasových kapitolách přesahuje též do současnosti a zabíhá do oblasti filozofie. Rozebírá údajné omluvy komunistů. Zamýšlí se, proč přišla totalita KSČ a proč se dnes do jisté míry pozapomnělo na minulou dobu. Jaký negativní dopad měla tlustá čára, kterou v devadesátých letech udělala politika i společnost za érou KSČ. Proč se nesoudily zločiny této strany. Zabývá se otázkou, zda a kdy je možné se při osobním selhání ospravedlnit vlivem doby a mládí. Uvažuje o významu "beznadějného" odboje a důvodech vstupu do ilegality. Ukazuje různou míru spolupráce s režimem. Své místo má filozofický pohled na viny, tresty, na smysl odpuštění a lítosti, na vztah muklů k tzv. Vyššímu principu a Prozřetelnosti. Vybízí k zamyšlení nad silou člověka a jeho schopností překonat nepřekonatelné. Klade otázky, avšak ne vždy si dělá ambice odpovědět. Knize, ač se leckdy věnuje i detailům, jde v konečném součtu spíše o provázanost souvislostí, vidění celku.

Kniha není napsána tak, aby se zavděčila všem a příliš nebolela. Mohly být posíleny příběhy, mohly být omezeny nadčasové kapitoly, mohlo být zjemněno vylíčení výslechů a drtivého ničení rodin režimem. Text se mohl vydat výhradně cestou historie a vynechat emoce, vnitřní svět. Kniha je však postavena šířeji.V nadsázce lze říci, že ji autor nestylizoval jako altán pro odpolední čaje, altán se zdobenými sloupy, nadýchanými slunečníky okolo, se stolky coby uměleckými dílky, s číšníky v livreji, s orchestrem hrajícím příjemnou odlehčenou muziku. Žádné "vybrané" hovory a mistrně pospojovaná slůvka diskutérů, hraní si se slovy a jinotaji. Žádná "nóbl" společnost, která se chce při slunné neděli bavit a nevidět potíže. Autor postavil hrad na skále, kde vane vichr. Snad masivní stěny, žádné vyumělkované sloupoví ani dokonalá zahrada zvoucí k odpočinku, natož servírování čaje. Ale zapadá ten hrad do krajiny, je dominantou, umí se stát útočištěm a pomáhá životu v širším slova smyslu. Hrad nesnižuje altán. Hrad je hrad.

Některé pasáže zejména nadčasových kapitol mohou být pro někoho hůře uchopitelné a snad mohou i znejistět; směřují do jiného prostoru, než čtenář možná vnímá, vycházejí z jiných životních zkušeností. Prostě "vysílají" na jiném kmitočtu, než se běžně "přijímá". Avšak i tyto části zapadají do mozaiky knihy. Autor žádné myšlenkyse nemusí cítit slabý, není-li jeho idea blízká druhým, pokud si je jist její kvalitou a významem pro společnost. Proč vynechávat některé odstavce jen proto, že budou blízké pouze menšině? Člověk může nesouhlasit (i nechat se popudit), také se však může inspirovat.

Kniha zahrnuje široké spektrum motivů od hluboce osobních zpovědí přes dějové úseky až po složitá zamyšlení. Tuto škálu nebylo možné svázat do stejné formy, stylu. V tomto směru není práce typickou knihou, ale spíše samostatnou "bytostí", která, ač se skládá z mnoha rozdílných částí, jako celek vytváří harmonii a která se řídí svými vlastními zákonitostmi, nikoli pravidly literatury. Forma se podřídila knize, nikoli kniha formě i proto, že text vznikl na vlně opravdovosti, pochopení a srdce, nutnosti něco sdělit. Knihu napsal život, byť se rodila s masivní podporou autora. Měla jít na svět, a tak si cestu našla. Autor není důležitý, je prostředníkem.

Pokud by kniha v někom zapálila životní jiskru, touhu hledat své lepší "já", také sílu a odvahu postavit se nekončícím potížím a nevzdávat, vždyť jiní přežili horší situace, byl by autor rád. Takový člověk totiž postupně získává schopnost konat nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Pokud by kniha přispěla k oblomení citu alespoň některých komunistů, aby si bez vytáček a poctivě uvědomili hloubku a bezbřehost neštěstí, které přinesla jejich strana do naší země, považoval by to autor za významné. Další přání: aby rody zasažené komunistickou zvůlí pochopily, že události staré dnes již šedesát let mohou stále v některých případech ovlivňovat již třetí generaci. A snad ještě jedna prosba: zamyslet se, zda ve svých názorech a reakcích na různé události nejsme vězni sama sebe, tedy zda jsme se sami neuvěznili např. lpěním na zvyklostech, uvažováním v neměnných modelech, nekritickým přijímáním obecně uznávaných názorů.

Každý z nás jsme někdy prošli stinnou polohou svého života. Proto se kniha snaží pojmenovat činy komunistů sice přísně, zároveň však objektivně a se snahou o pochopení. A přitom s důsledným požadavkem, aby zástupci totalitní zvůle nesli odpovědnost za své (zlo)činy. Vstřícnost nikdy nesmí přinést zapomnění a odmítnutí přiměřené sankce. To aby společnost opět nezasáhl chaos a zvůle.

Autenticita - pozice vypravěčů

Kniha využívá vzpomínky, úvahy, zápisky, dopisy, pocity a emoce vězňů a jejich rodin, manželek, dětí. Samozřejmě se mohli při vyprávění po uplynulých desetiletích trochu mýlit v posloupnosti dějů a snad i v drobnějších faktech, autor také nemusel zcela přesně pochopit všechny myšlenky; ani jedno, ani druhé však není zásadní. Pokud byla skutečnost mírně odlišná, než jednotlivci líčili, tedy mnohem horší, než byli schopni vyjádřit. Vše, co kniha předkládá, odpovídá kontextu doby a je autentické. Podle psychologů si může člověk nepamatovat jednotlivé události, nebo ne zcela přesně. Ale pokud žije ve stavu relativního vnitřního klidu, emocionální stránka události (událostí) v něm nadále podvědomě zůstává a je schopen ji vystihnout.

Pamětníci se také upamatovávali na zážitky svých již mrtvých kamarádů, známých, příbuzných. Tam mohlo nepochybně převyprávěním a časovou prodlevou dojít k určitému posunu skutečnosti. Ani v tomto případě není případná odchylka na úkor původnosti.

Občas se kniha inspiruje v zápiscích vězňů z roku 1968, kdy v době uvolnění poměrů zobrazili své zkušenosti z výslechů a lágrů, v omezené míře zužitkovává i střípky z muklovského života uváděné v tisku a na webových stránkách po roce 2000.

Autenticita - přetavení více názorů do jednoho textu

Publicistika i knihy s tématem politických vězňů obvykle uchopí život jednotlivého člověka nebo seřadí několik příběhů za sebe. Ztvárnění více osudů v řadě však vede k částečnému opakování prožitků a názorů; vylíčení jednoho osudu zase dává užší pohled. Tato kniha jde proto odlišnou cestou. Soustředí se na určité okruhy, do kterých se promítají zkušenosti více lidí, a je tedy možné ukázat skutečnost v širším pohledu a ve větší hloubce bez opakování, lze rozebírat, vyhodnocovat, zevšeobecňovat. Je to pracná a časově nevděčná metoda, avšak přinášející mimořádné výsledky umožňující pochopit složitost tématu a souvislosti.

Kniha nejde ani cestou tzv. orální historie, i když stejně jako ona důsledně sleduje jednotlivé okruhy a též vychází z rozhovorů s pamětníky. Orální historie např. cituje k určité otázce doslova několik jednotlivců, uvádí jejich příběhy do kontextu s dějinami, někdy i se sociologií a psychologií, a hledá pak obecný pohled. Též zaznamenává zpovědi tázaných pro využití dalšími lidmi v budoucnosti. Neslučuje však slova zpovídaných osob do jednoho celku. Tato kniha postupuje jinak. Kdyby využívala řadu citací od různých lidí, ty by se překrývaly, byly by někdy zdlouhavé, čtenáři méně přístupné. Proto kniha zážitky, pocity a názory přetavuje do uceleného textu s dějovým prvkem. Některé pasáže knihy se tedy inspirují v několika událostech a příbězích, někdy se osudy slučují anebo jsou autorsky s respektem k době dotvořeny. Tento postup zajišťuje větší obsažnost, pronikavější vhled, jazykovou a stylistickou jednotu sdělení, také čtivost. Kniha je proto přístupná (snad až na některé nadčasové kapitoly) i čtenáři, který by jinak motiv padesátých let možná ani nevzal do ruky, zejména pokud by byl zpracován strohou odbornou formou. Postava strýce, která čtenáře knihou provází, je do jisté míry fiktivní. Jednotlivé úseky jeho vyprávění však prožily konkrétní osoby; základní inspirací byl obzvláště osud jednoho určitého člověka.

Spojení zkušeností více lidí v jednotlivých tématech a literární zpracování neoslabuje obecnou autenticitu, spíše naopak, protože tento postup umožní lépe vystihnout realitu, zejména její emoční stránku. Samozřejmě se tak mírně oslabuje původní výpověď. Kniha tedy není dokumentem, v němž jde o doslovné vyprávění. Důležité je vystižení podstaty samotné.

Zvolený postup nikterak nesnižuje metodu orální historie, kterou autor považuje za naprosto zásadní, protože do pochopení minulosti doplňuje lidský rozměr. Historii netvoří jen základní směry vývoje, pády říší, války, letopočty apod., ale právě i osudy "bezejmenných".

Autenticita - pozice autora

Skutečnosti a názory tedy kniha převzala od vyprávějících. Autor však navíc vězně a rodiny požádal o hlubší pohledy než jen o popis vnějšího stavu. Šlo např. o již zmíněné deprese, pozitiva věznění, dále o úvahy, co by si dnešek měl vzít za ponaučení z éry vlády KSČ atd. Dotazovaní jedinci o těchto aspektech dříve obvykle nepřemýšleli a až při rozhovoru začali přemítat. Hodně otázek, hodně odpovědí. Z těchto odpovědí vycházely další otázky a následné další odpovědi, hloubání. Takto pojaté debaty pomohly zpovídaným vyjasnit si představy a uceleně se vyjádřit. Autor zároveň zmiňoval své názory. Vyprávějící mnohdy souhlasili. Některé výsledné pasáže tudíž vznikly jako společná práce. Text je napsán ve shodě s mluvčími a je autentický.

V knize jsou také zachyceny emoční prožitky, které v prvním kole dotazů vzpomínající nevyslovili anebo jen náznakem. Velmi osobní až nejosobnější věci, selhání, zhroucení, zkušenosti s brutalitou. Mlčeli, protože buď mluvit nechtěli, nebo v sobě dané situace zablokovali pomocí psychologických obranných mechanismů mysli, aby vůbec byli schopni přečkat složitou dobu. Autor tyto skryté, nevyřčené informace často pochopil díky několika drobným poznámkám. Nebo se mu podařilo "napojit se" na druhou osobu a událost s ní "prožít", poté poskládat mozaiku, co se v tom kterém člověku odehrávalo. Pak se zeptal, zda vše správně pochopil. Ti z opačné strany stolu často přikývli a třeba i poznamenali, že porozuměli něčemu, o čem nikdy dříve neuvažovali anebo jen mlhavě tušili. I tyto motivy, byť vyslovené autorem, jsou tedy autentické.

Historie emocí

Knize nejde o přehršli dat, jmen a faktů. Ani o to, kdo kdy kde seděl, podle jakého paragrafu a kolik let přesně dostal. Kniha nevychází ze studia archivů. Přesto jde o historický dokument, navíc též, v nadsázce řečeno, o historii emocí a zobrazení rytmu nitra osob zasažených krutostí režimu. To vše na pozadí historických skutečností a souvislostí. Jde také o pochopení modelových situací, o psychologický a sociologický pohled. V tomto směru je spíše ojedinělá.

Různé názory vypravěčů

Autor se probral spoustou názorů a příběhů. Vypravěči měli zhruba stejné zkušenosti. Lišila se míra odolnosti při vzdorování režimu, stupeň prožívání obtíží, stupeň smíření se s uvězněním a jinou persekucí, také názory na polistopadový vývoj. Výrazně se lišily pohledy na život a postoje k filosofii, víře. V knize nemůže tudíž zaznít jednotný tón, nelze vždy zevšeobecňovat. Není důležité, kolik procent zainteresovaných zastávalo určitý pohled, kolik procent z nich bylo vystaveno jaké šikaně. Taková práce by směřovala k průzkumu, což nebyl cíl, a především by bylo nutné obejít mnohem větší počet osob. Takového průzkumu se mohli ujmout reformní komunisté - sociologové v roce 1967 až 1968, když většina z lidí zasažených režimem žila a vše měli v čerstvé paměti. V roce 2005 už bylo pozdě.

Rozdíl názorů autora a vypravěčů

Ne vždy se postoje autora a tázaných ztotožňovaly. Pokud byly názory autora tvrdší, v knize nezaznívají. Pokud zastával autor smířlivější pohled, dal samozřejmě přednost vězňům, rodinám. Občas však jejich postoje zmírnil volbou méně emotivních slov. V nadčasových kapitolách se autor snažil o vystižení širšího spektra názorů; ne vše, co zde zaznívá, je zároveň jeho přesvědčením. 

Klíč k uvádění jmen

Jména vězňů a jejich blízkých nejsou uvedena, podstatná většina odmítla jejich uveřejnění přímo v textu.

V některých případech jsou zmíněny osoby, které v dobrém či ve zlém ovlivnily aktéry příběhů. Označil-li vypravěč člověka, který ublížil naprosto zásadní měrou (děly se skutečně hodně ošklivé věci), takové jméno kniha obchází. Děti a vnuci daného zloducha totiž mohou žít a není potřeba někoho zraňovat.

V knize se objevují motivy týkající se současnosti. Jde-li o různé citace, jejich původci jsou uvedeni. Pokud se spojují a zevšeobecňují myšlenky několika osob, nejsou jmenovány. Někdy autor jméno mluvčího vynechává i v případech, kdy onen zlehčuje (i zesměšňuje) mukly, popř. nevhodně omlouvá éru komunismu a určité činy jednotlivých straníků. Jde totiž o žijící a někdy i relativně známé osobnosti a autor si nechce komplikovat život. Popřípadě si někoho z nich, ač s ním zásadně nesouhlasí, výrazně váží.

Cesta autora ke knize

Mé první setkání s muklem? Ve čtyřech letech. V práci mé matky se objevil právě propuštěný vězeň Josef Slach. V době viróz mě matka nevodila do školky a brávala mě s sebou do zaměstnání. Tam si se mnou mukl Pepa hrál, maloval na rýsovacím prkně mašinky, vodil mě na blízký hřbitov. Nechal nás též týden pobýt na faře, kterou si koupil v blízkých horách. Učil mě tam dva dny lyžovat, pak odjel. My zůstali. Na faře se Pepova matka rozpovídala o jeho věznění. A já, což mně řekli o třicet let později, jsem seděl, poslouchal a ptal se v nejrůznějších obměnách: "Proč byli lidé tak zlí na jiné lidi?"

Mé první setkání s komunistickým útlakem? V sedmi letech, ráno 21. srpna 1968. Poblíž našeho domu se do pražské Ruzyně vzduchem hnala sovětská vojenská letadla. Hlásil jsem rodičům, když se probudili, že je to "nějaký divný". Pustili rádio a dozvěděli se, jak moc "divný" to je. Tíseň se dala nahmatat. Za hodinku jsem se s matkou ocitl ve frontě před obchodem s potravinami. "Zásobit se, zásobit se," znělo v hlavách čekajících. Pamatovali bídu válečných let. Přijel tank - v něm voják se šikmýma očima. Vypadal dost hrozně a já se, stejně jako ostatní v zástupu, bál. Lidé se přitiskli k sobě, jedna žena zasténala hrůzou. Pak mě otec brával mezi tanky a do srocení. Pamatuji si davy, slzný plyn, tlumenou střelbu. Také fasádu pražského Národního muzea poďobanou od kulek.

Mé poučení z invaze? S kluky jsem si na papír malovával tanky a letadla a hrávali jsme si na válku. Do invaze střílely tanky s hvězdou na tanky s hákovými kříži. Po okupaci střílely neoznačené tanky a letadla na tanky a letadla se srpem a kladivem a písmeny CCCP, což je v azbuce SSSR. Stroje se CCCP v husté palbě mohutně vybuchovaly.

V roce 1972 jsem se ve svých jedenácti letech dostal ke knihám o našich válečných letcích. Knihy vyšly v roce 1968 až 1969. V jejich dovětcích jsem si přečetl zmínky, že letci, kteří bojovali za svobodu Československa, pak byli po roce 1948 zavíráni. Nepřekvapilo mě to, rodičů jsem se nevyptával.

Solženicinův "Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy" jsem četl ve třinácti. Hodně mě to čtení ovlivnilo. Prostředí lágru jsem porozuměl.

Režim jsem nesnášel intuitivně a hluboce, aniž mě k tomu kdokoli vedl. Když jsem se někde na ulici v hovoru s kamarádem hanlivě vyjadřoval o komunistech, používal jsem pojem "komuk", abych příliš neprovokoval.

Na gymnáziu a ČVUT jsem (s lhostejností doplněnou o nechuť) byl členem SSM. V zaměstnání jsem odmítl pokračovat, ač mě mladí kolegové přemlouvali, ať k nim jdu. Prý nedělají žádnou politiku, mají od podniku bohaté dotace na hory, sport, a tedy o nic nejde.

Na Prvního máje jsem šel do průvodu jen jednou, s gymnáziem, a nedošel. Blížili jsme se na Letnou. Všude davy, transparenty. Otráveně jsem prohlásil: "Je mi z toho na omdlení." Třídní profesorka si vysvětlila má slova chybně. Domnívala se, že se mně udělalo špatně z vedra. A poslala mě domů.

Členství v KSČ jsem unikl dvakrát. Poprvé přišla "nabídka" ve čtvrtém semestru na stavařině. Odmítl jsem s trapnou výmluvou na zdraví. Byl jsem po těžkém úrazu plic. Též jsem nejistě blekotal: "Necítím se svými schopnostmi na tak odpovědnou práci, jakou je působení ve straně." Nedokázal jsem jim říci do očí, že s nimi nechci mít nic společného, ať táhnou. Stálo mě to tři měsíce nervů, zda mě nevyhodí ze studií. Divil jsem se, proč si právě na mne vzpomněli, když jsem se nikdy nijak politicky neprojevoval. Druhé odmítnutí vstupu do KSČ zničilo možnost nastoupit na fakultu coby asistent. Měl jsem tehdy jasnou vizi věnovat se vědě a výuce studentů. Daná katedra o mne stála, ale podmínku "vstoupit" nešlo obejít. To jsem samozřejmě netušil. Šéf katedry mně oznámil: "Ano, vím o vás, vezmu vás, svoláme aktiv." Nevěděl jsem nic o existenci jakéhosi aktivu. Zeptal jsem se a vyslechl vysvětlení: "Jde o stranickou schůzi, musíte se stát kandidátem." Tedy nic. Dokázal jsem uhnout vstupu do strany v roce 1981 resp. 1984 - tehdy za to nic zásadního nehrozilo. Měl jsem štěstí. Komu se to nepodařilo, protože ho přitlačili a on se bál, tedy vstoupil, ale přitom si režim zároveň ošklivil, mohl žít v těžkém vnitřním konfliktu. Kdybych pouze formálně vstoupil? Byl bych horším člověkem? Nevím. Ale určitě bych ztratil právo pracovat na této knize.

Nikdy jsem se s režimem přímo nestřetl, nepodepsal Chartu ani Několik vět.

Čtyřikrát v letech 1983 až 1986 jsem navštívil načerno Kavkaz a Fanské hory v Tadžikistánu (poblíž Pamiru). Stačil podvod na pasovém oddělení. Kamarád na medicíně sebral na SSM kopii smlouvy o výměně mezi fakultami v Praze a kdesi v Sovětském Svazu. Přidal razítko na žádost o povolení výměnného pobytu - žádost schvalovalo právě pasové oddělení. Pak dodal orazítkovaný papír se seznamem "účastníků výměny" a s cílem zájezdu. Cíl? Centrální Kavkaz a dvě tři městečka tam. Dost široký pojem. A hle - člověk se, dost vystrašený, jak vše na hranici dopadne, ocitl v zakázaném SSSR, kde se běžný cizinec mohl pohybovat jen s cestovní kanceláří nebo jinak organizovaně, individuálně jen na pozvání a po předem schválené trase. My měli pohyb volný, avšak vyvážený riziky potíží s policií. Však jsme jednou zatčení unikli o málo. Proč to sem píši? V horách jsme potkali obyčejné Rusy, kteří se na ledovcích nebáli KGB, špiclů, štěnic, a tak hovořili uvolněně, pravdivě, bez ideologie. To mě s nimi smířilo a pochopil jsem, že Rus a invaze 1968 jsou přece jen dvě různé záležitosti.

V roce 1990 mně matka "odtajnila" prastrýce, inspektora drah a jeho odboj proti nacistům. Do té doby mlčela, za komunistů lépe nevědět. Až v okamžiku "odhalení" jsem pochopil epizodu ze zaměstnání z roku 1987. Tehdy se mě jeden kolega, kterého jsem vídal jen tu a tam, zeptal: "Víš, že za války byli v odboji i inspektoři drah a dostávali ven z protektorátu na Slovensko lidi železniční cestou?" Já jen bezelstně vyvalil oči a upřímně se divil statečnosti lidí ochotných riskovat život. Chvíli se pokoušel mě vtáhnout do diskuse, pak toho nechal. Nemohla to být náhoda. Snad na mě chtěla StB najít slabé místo, snad měli pocit, že naše rodina je v kontaktu s dětmi Ladislava Feierabenda, kterému prastrýc pomohl k útěku. Pan "F" zastával ministerské křeslo v protektorátní a poté v československé exilové londýnské vládě, v roce 1948 emigroval, po čase se objevil v Hlasu Ameriky. Nevím. Mně osobně se oficiálně StB nikdy neozvala. A ještě k prastrýcovi - za svůj velmi větvený odboj zaplatil cenu nejvyšší. Gestapo po útěku ministra "F" zuřilo, zintenzivnilo činnost a odbojovou skupinu rozkrylo.

V roce 1997 jsem v létě začal číst Solženicynovo Souostroví Gulag. Po třech měsících pečlivé četby, vlastně studia, vracení se k textu a především procítění všech hrůz, jsem se "vynořil" jako o dost jiný člověk.

Potud o podhoubí, z nějž později vyrostla tato kniha. Postupně ve mně dozrál záměr pustit se do tématu rodin politických vězňů. Původně jsem chtěl vytvořit tým lidí, kteří by obešli se systémem otázek pamětníky a získali materiál od stovek lidí do archivu pro budoucnost. Ale to by kolidovalo s mou rozsáhlou prací v neziskovém sektoru. Na jaře 2004 se prvotní představa změnila. Nejít po velkém počtu lidí, ale, viz výše, promítnout názory, zkušenosti a moudrost více lidí do určitých okruhů, přidat vazbu na současnost a jít cestou literární. Tehdy jsem nevěděl, že mou původní vizi už úžasně naplňuje sdružení Post Bellum, jen nejde k problematice života rodin, ale směrem k lidem zasaženým nacistickým nebo komunistickým vězněním, k lidem, kteří zažili útěky atd.

Tedy - jasno. Kupily se poznámky, úvahy, ale jinak nic. Práci jsem chtěl začít rozhovorem s knězem Ladislavem Kubíčkem narozeným v Zakarpatské Ukrajině. Vystudoval medicínu. V roce 1967 byl tajně vysvěcen a stal se knězem. Sice neprošel komunistickým lágrem, ale o režimu věděl své, znal se i s bývalými politickými vězni. Zajímaly mě i jeho vzpomínky na Rusíny. Avšak nespěchal jsem a říkal si: "Ono to počká." Čtyři měsíce jsem váhal. Nic nepočkalo. Pátera Kubíčka 11. září 2004 zavraždili na jeho faře. V den, kdy jsem se dověděl o jeho smrti, jsem přestal otálet. O dva měsíce později, 17. listopadu 2004, jsem zasedl za stolem u bývalého vězně Otty Kufy v Kutné Hoře.

Pro koho?

Na začátku práce jsem měl představu určitého rozsahu a hloubky. Nakonec se obojí hodně rozšířilo. Od vězňů, rodin i z mého uvažování a vjemů přicházely další a další motivy. Nadčasové kapitoly nabyly pětinásobného rozměru oproti předpokladu. Zprvu jsem se přibývání práce bránil, ale marně, kniha jako by si sama diktovala. Nezbylo než se podvolit.

Práce trvala sedm a půl roku do jara 2012. Za tu dobu se o zločinech komunistů začalo více hovořit než v roce 2004. Napsat knihu mě stálo skoro tolik času jako předchozí čtyři knihy - "Huascarán, cesta končí, cesta začíná", "Huascarán, život v údolí krásy a hrozby", "Říkali mu Ajšek" a "Hledání - 100 let ústavní péče v Liberci - Reichenbergu" dohromady.

Prvních tři a půl roku práce ubíhala plynule, svižně a bez zmatků, druhých tři a půl roku se změnila v extrémně vyčerpávající zátěž, navíc konanou souběžně s činností v neziskovém sektoru, do nějž bylo těžší a těžší získávat finance. Daň z únavy byla vysoká. V době napětí přišly sžírající otazníky o smyslu úsilí dokončit knihu. Proč dávat čas a "krev" společnosti, která roste k nevnímavosti a nezájmu o celek, k aroganci? Přišly pocity beznaděje a chuť vše smést pod stůl. Potřeboval jsem povzbuzení od přátel. Ti ale mizeli, protože sami měli plno povinností a zmatků. Dost jsem osaměl. Zbyli tři, čtyři. Bráno většinovým postojem k životu, jsem tu práci ani neměl začít, natož se s ní takovou dobu zabývat za cenu rizika své budoucí existence. Ale naštěstí jsem vždy našel deset lidí, kteří si zasloužili, abych nevzdal... Už patnáct let píšu o síle lidí postavit se (víceméně nedobrovolně) těžkým, až katastrofálním podmínkám i náhlým odchodům ze života. Při práci na této knize jsem se ocitl v situaci, kdy jsem mohl dokázat, že jsem se od nich něco přiučil... Snad byly ty tvrdé vnější podmínky doprovázené těžkými vnitřními pochybami nutné pro lepší pochopení mentality osob zasažených krutými poměry padesátých let, možná šlo o nutnou podmínku, aby kniha byla opravdová.

Práci jsem dovršoval nikoli s radostí a odhodláním, ale že jsem musel. Povinnost vůči muklům a rodinám. A protože nechápu, proč u nás legálně působí strana navazující na stranu, která přinesla neštěstí, a nemá navíc ani snahu o sebereflexi. Též povinnost k prastrýcovi - schytal toho také dost, než ho nacisté v Berlíně popravili; bojoval už v československých legiích proti Rakousku-Uhersku za 1. světové války. Dokončoval jsem kvůli prastrýcově lásce, která s ním zůstala na popravišti. Též závazek vůči dědovi; za války vyvázl o málo, i on se důkladně "namočil" do odboje. Knihu jsem chtěl dotáhnout i pro vojáky z 2. světové války. Nasadili životy a pak je komunisté persekuovali, zavírali, popravovali. Práci jsem dlužil jedincům, kteří knize jakkoli pomáhali, a to i finančně. Kteří pomáhali finančně Sněžence - Výtvarnému centru pro hendikepované děti, kde jsem byl vázán. Pomocí Sněžence mně totiž napomohli vytvořit trochu prostoru právě k řešení vězňů. Někteří věděli, že jedním darem podporují dva projekty: vězně a Sněženku - pro mě po čtyři roky dvojjediný projekt. Účty se splácejí, mou splátkou všem těmto i jiným pomocníkům bylo dokončení knihy a nevzdání Sněženky. Dokončoval jsem ji pro Ottu Kufu, který mě provázel celou prací a rok za rokem se ptal, zda se dožije vydání. Také pro paní Emmu Struskovou, paní Annu Beranovou a další a další. I pro ty, kteří mezitím zemřeli. Alespoň na velkou dálku velké pozdravení Alfíkovi Zelníčkovi, Romanovi Sakmarovi a paní Mileně Lešákové. Dohotovoval jsem i pro tuto zemi, kterou mám rád.

Psal jsem a psal, a když jsem zoufal, snažil jsem se vštípit si do hlavy: "Ty předchozí vláčeli po mučírnách gestapa nebo StB, hnali pod hlavní samopalu do uranové šachty, strkali jim hlavu do oprátky, vyhazovali je z bytů a zaměstnání. Nemusíš strkat krk pod sekeru jako prastrýc. Tak mlč a dělej. Kniha za to stojí a musí ven." Vložil jsem do knihy celou svou životní zkušenost, vše, co mě v minulosti otloukalo, ničilo, hrozilo mi úplným zničením, celou svou odolnost a kus srdce. Bez náklonnosti vnějších podmínek bych práci nedokončil. I proto se nepovažuji za tvůrce knihy, spíše, jak už jsem uvedl, za prostředníka.

Uvědomuji si, že není nutné apelovat na lidi, aby se rozsáhle zabývali dřívější dobou. Stačí aby "věděli". Nezažil jsem padesátá léta. Přesto jsem přesvědčen, že rána z té doby není zahojená a je potřeba s tím něco udělat. Je to důležité stejně jako to, zda bude v této zemi dost zdrojů na základní životní potřeby, školy, zdravotnictví. Snaha vyléčit nezhojené rány může (dokonce) pozitivně ovlivnit i materiální stav země. Tak to cítím nejen já.

Snad že jsem s vězni a jejich rodinami prožil hodně, byť jen na dálku, a jejich příběhy téměř oplakal, snad že moji předkové jsou spojeni s odbojem za 1. a 2. světové války, jsem při práci cítil v zádech mrtvé mukly i svého popraveného prastrýce i dědu, také vojáky z války. Těžko se ten pocit vysvětluje, ale stáli za mnou. A pak jsem si pustil televizi se zábavným pořadem nebo zaslechl povrchní, od skutečného života odtržený hovor některé z tzv. celebrit, a bylo mně smutno. Samozřejmě, vím - nořit se do těžkého tématu neznamená nutnost odsoudit lehčí žánr a lidi, kteří se zrovna baví. Jenže já se s nimi smát nemohl. Já prostě vnímal útrapy osob zasažených komunisty, neštěstí lidí, na něž jsme pozapomněli. Přitom je potřebujeme. Na nich do jisté míry stojíme, aniž o tom víme, aniž o tom chceme vědět, aniž nám něco v nás napoví. Oni prošli peklem, ne my. Stydět se za náš relativní poklid nemusíme, ale vědět máme. Zapomínáme na minulé ne pouze pro necitlivost, pro spotřební postoje, pro otupělost a bezduchost považující se za svobodu a demokracii. Zapomínáme především, protože žijeme jinou dobu. Na dalších několika stech stranách je kus jejich doby. I trocha mé doby. Víc jsem pro ně udělat nemohl.

Děkuji za tu čest, že jsem mohl na knize "Nezhojené rány národa" pracovat, děkuji za ochotu spousty lidí vyprávět a pomáhat mi tříbit myšlenky.

Praha, jaro 2012, Lubomír Vejražka