kniha "Jizvy zůstávají" s podtitulkem "Dědictví zla stále živé"

Na knihu Nezhojené rány navazuje kniha Jizvy zůstávají s podtitulkem Dědictví zla stále živé (2018)

https://jizvy-zustavaji-dedictvi-zla.webnode.cz

Rozsah - 1/3 knihy Nezhojených ran národa; formát 160x230, cca 250 stran
Práce v letech 2014 až 2018.

Kniha Jizvy zůstávají nepřímo navazuje na knihu Nezhojené rány národa (NRN), která vyšla v roce 2012 a která vznikala od roku 2004. Kniha NRN se věnuje dosti opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let, také vězňům samotným, zahrnuje i "nadčasová" témata.

Kniha Jizvy zůstávají zpracovává téma dětí politických vězňů, téma, které NRN připomněly jen okrajově. Protože životní pouť dětí nelze oddělit od rodičů, sleduje nová kniha stejně jako kniha předchozí též život žen, persekuci rodin. Neopomíjí situaci doma po propuštění, ani jak se nový stav promítal u dětí a jak se vyvíjel život a vztah rodičů; kniha je tedy spjata i s tématem muklovským. Časová linka zasahuje až do normalizace potažmo do dnešní doby.

Blíže o knize:

Rodiny politických vězňů zůstaly po roce 1990 ne zcela zapomenutým, ale do jisté míry opomíjeným rozměrem komunistické persekuce. Dostalo se jim mnohem menšího prostoru než vězňům. Děti se ocitly ještě více stranou než jejich mámy. Toto se snaží kniha napravit. Přitom i děti a ženy vězňů (včetně dalších členů rodin) byly nepochybně režimem těžce postiženy. A bylo jich mnohokrát více než vězňů. Statisíce osob.
Podobně jako v NRN nejde jen o ztvárnění dějových částí života. Čtenář se též dostane hluboko pod viditelný povrch a do citlivých niterných rovin osobních vztahů vězeň/žena, vězeň/dítě, dítě/matka, vězeň/rodiče. Kniha sleduje různé psychologické okolnosti, zamýšlí se, rozebírá, dovozuje. Přitom jsou texty pojaty i literárně a jsou tedy přístupné čtenáři
Klade i otázku, kdo byl zasažen víc. Zda političtí vězni, či jejich ženy. Jak poměřit jedny a druhé rány. Vězni byli mučeni a strádali za ostnatými dráty a mřížemi, jejich ženy žily v nouzi, komunisté jim znesnadňovali existenci, pociťovaly tíseň, zoufalství. Uštvané, udřené. Tvrdý dokázal být svět vězňů i svět jejich žen. Lze spočítat odsouzené, lze odhadnout počet pronásledovaných žen, dětí a příbuzných. Jak ale vyčíslit míru zasažení srdce členů rodin, kterým byl ukraden blízký člověk?
Zobrazuje, jak muklové v lágru nazírali na rozvody a jak se po návratu mohl postupně zhroutit i pevný svazek, který přetrval léta věznění.
Otevírá otázku smyslu odboje, a zda v rodinách odbojářovi jeho aktivitu proti režimu nevyčítali.
Rozebírá vnitřní stav vězňů po návratu a v dalších letech, kdy se jim ne vždy dařilo podle jejich představ a kdy mohli postupem času po marné snaze částečně rezignovat. Leckdo z nich se celý život po propuštění sháněl po něčem, co nalézt nemohl - totiž po klidu a naplnění, které mu ukradli komunisté, popř. marně hledal sám sebe, toho, který zmizel v propadlišti lágrů.
Vystihuje, jak se režim na dětech vězňů podepsal celoživotně nejen z hlediska vnějšího stavu, ale i z hlediska stavu duše. Děti politických vězňů stále (v různé míře) prožívají minulý bol. Někteří ten bol dokonce s přibývajícím věkem prožívají víc než dříve.
Vysvětluje, jak a proč byly v určitém směru malé děti (tří, čtyř, pětileté) zasaženy více a jinak, než děti starší anebo jejich matky.
Věnuje se i různým obecnějším úvahám a vazbě tématu na dnešek.
V textu je dost velmi jemných a přitom tíživých myšlenek, s nimiž bylo potřeba citlivě popracovat, aby vyzněly správně a vstřícně, neutrálně a aby necitlivým přístupem nepoškodily aktéry dějů. Nesprávné uchopení by mohlo způsobit i po letech velké pnutí v rodinách. Ti, s nimiž jsem pracoval, mně řekli hodně nejosobnějších věcí.

Shrnuto: Kniha zachycuje drama, které se odehrálo v nejedné rodině politického vězně, a je doplňkem mozaiky vypovídající prostřednictvím různých prací o kauze politických vězňů.

Emoční náročnost a složitost práce:

Potomci vězňů povídali velmi emočně. Otázky na ně jsem směřoval tak, aby se ponořili do své mysli a nahlédli i do podvědomí, aby se nebáli ani psychologicky složitých a těžkých zápletek. Někdy se jim do minulosti nechtělo vracet, jindy se teprve díky soustředěným (a neodbytným) dotazům začali upamatovávat na dávno zasuté příhody. Ochotě spolupracovat napomohly NRN, také je strhla atmosféra rozhovoru a vzpomínky. Svěřili mně víc než komukoli jinému, občas i víc, než chtěli. Na povrch vyplouvaly i bolestné úseky života a otazníky, nejasnosti a slabší lidské stránky. Materiál bylo potřeba zpracovat ohleduplně a neutrálně, s pochopením a úctou vůči všem aktérům, živým i mrtvým, aby jim kniha neublížila.
Rozhovory byly pro potomky politických vězňů místy extrémně náročné. I je šlehly, zabolely, i s nimi vyloženě "zacvičily". Protože je povídání i trápilo, občas mě neviděli příliš rádi. Ne kvůli mně osobně, ale právě kvůli otevírání starých ran, jejichž poslem jsem se stal.

Komentáře vypravěčů:

"Prostřednictvím setkávání probíhajících tři roky jsem se nejen vrátila do doby dětství, kdy jsem byla malá, ale náhle jsem tu dobu opět žila. Proto jsem si postupně vybavila zapomenuté a vytěsněné historky, různá úskalí a zranění."
"Otevřel jste v mém podvědomí uzavřený šanon. Dříve jsem se tou dobou vůbec nechtěla zabývat, zbytečně by to oslabovalo mou potřebnou sílu k aktuálnímu životu. Nyní mně už zřejmě neublíží přemítání o dětství a mladosti - hořkost už se vytratila."
"Já nejsem kovanej mukl, ale ženská s nevyléčeným traumatem. Chci si chránit zdraví a ne si nechat zvedat tlak vzpomínkami. Nedělá mně to dobře. Proto jsem se bála podívat sama na sebe a na bolestnou minulost. Nevěděla jsem, zda ji unesu. Někdy jsem měla pocit autocenzury a neřekla bych nejraděj už nic. 'Já už nemůžu, přeruším sezení.' Ale pak jsem si řekla 'ne, jedu dál' a pokračovala. Dokonce i ráda a občas s nutkáním svěřit se."

Coby autor jsem cítil bolest tázaných. I to, jak se téma brání jít na světlo světa, ale přitom ven potřebuje. I já jsem se pak při stavbě knihy myšlenkami vypravěčů a průběhem jejich životů jen těžko prodíral. Téma dětí vzdorovalo víc, než náplň NRN. Nečelilo však proto, že bych vstoupil někam, kam jsem neměl právo nahlédnout, ale protože skrývalo zahuštěnou bolest staženou do sebe a protože samo sebe obehnalo ostnatým drátem.

Jeden z důvodů opomenutí tématu žen a dětí vězňů:

Téma žen a dětí vězňů je hůř pojmenovatelné a uchopitelné. Jednodušší je zobrazit typicky příběhové osudy: např. vojáky a letce z druhé světové války popř. obecně lidi z druhého a třetího odboje. Vylíčit válečné scény, výslechy, věznění, lágry, bachaře, útěky před nacisty a komunisty. Vše přímočaré, dobrodružné a plné napětí. To se odehrálo, tamto se odehrálo. Pořád něco děje. Psychologické prvky, otazníky, pochyby a podobně? Obvykle vynecháno, anebo jen zkratkou. Aby se spád nezadrhl a čtenář či divák nenudil.

Naproti tomu rodiny vězňů není možné uchopit jen příběhově. Jejich pouť totiž není tak vnějškově atraktivní a zajímavá. V rodinách se často jedná o drama vnitřní. Psychologie, vztahové věci, marné snahy o záchranu vztahu, mnohdy domnělá osobní selhání a sebevýčitky, pochyby. Také jak moc se měla žena režimu navenek podvolit, aby udržela pro děti to nejnutnější. Atd. atd. Záležitosti zdánlivě obyčejné, šedivé, nezajímavé. Žádný trhák, žádné dobrodružství. Navíc vězeň či voják o svém životě vypoví rychle a líčení se nebrání. Ale ženy? Děti? O nejosobnějších věcech se hovoří těžko.

Slova dcery jednoho vězně: "Lidé v cestách muklů cítí podvědomě senzaci. Ale co rodiny? O tom neuvažují."

Ať už byly důvody, proč vězni dostali mnohem větší prostor než jejich rodiny, jakékoli, většina lidí má v sobě podvědomě tento model: oběť komunistického režimu = ten, kdo prožil fyzickou bolest; kdo byl zabit, mučen, kdo byl v lágru či u PTP anebo koho pravidelně deptala StB. Psychické utrpení a dlouhodobý neúprosný tlak komunistů, kterého se dostalo rodinám vězňů, se do toho modelu nevejdou.

Ke dni památky obětí komunistického režimu (každoročně 27. června) se obvykle hovoří o vězních jako o obětech a hrdinech, což je v pořádku, ale o rodinách jen okrajově. Ženy politických vězňů za oběti a hrdinky až tak nepovažujeme. Mýlíme se však. Mnohé jimi byly.